Výprava za korsickými prasátky (1/3)

Dovolená Francie

Bergeries de Tilarba - Korsika, foto Eva Peterová
Výňatky z deníku cestovatelky – Díl 1/3, 5.7. – 12. 7. 2010

Je všeobecně známo, že neplánované akce bývají ty nejvydařenější a má zatím nejlepší dovolená to jen potvrzuje. Tedy abych to uvedla na pravou míru, neplánovala jsem já a lidi, kteří plánovat měli tvrdili, že taky moc nenaplánovali. Ale měli mapu a vůz a hlavně spoustu nadšení.

Nechala jsem se ukecat čtrnáct dní před cestou. Vyhodnotila jsem důvody, proč na třítýdenní dobrodružství nejet jako malicherné a začal maraton shánění pohorek. To bylo vlastně vše, co jsem potřebovala, protože můj svět se scvrknul do jediné myšlenky: potkat pravé korsické prasátko. A za korsickým prasátkem si musíte dojít.

Naše vrcholové družstvo čítalo tři členy. Jako jediná zástupkyně něžného pohlaví jsem měla trochu obavy, ale mělo to své výhody. Po celou dlouhou cestu mi zůstala celá řada zadních sedadel! Jasně že jsem měla největší zavazadlo naplněné pouze naprostými nezbytnostmi. Byla jsem připravená na všechno. Tedy alespoň jsem si to myslela.

Šikmá věž v Pise
Šikmá věž v Pise, malá zastávka na cestě do Livorna

Den první – Pisa, Livorno, Korsika!

Přeskočím detaily jako jsou tříhodinový nákup jídla, drkotání po českých a hladká jízda po německých dálnicích či zjevná šílenost italských řidičů, – já měla svou trojsedačku a polštářek. Začnu líčení cesty přímo u Šikmé věže v Pise. Je opravdu šikmá a je tu asi milion turistů. Jeden by se divil, že když se vloudí chybička, může vzniknout architektonická rarita. Sami to raději nezkoušejte, nebylo by to originální a navíc by vám to mohlo spadnout na hlavu.

Do Livorna, odkud pluje náš trajekt na Korsiku, je to z Pisy jen půlhodina cesty. Jsme tu tři hodiny před velkou plavbou – a pak že to nemáme naplánované. Plavba trvala čtyři hodiny, nebyla úplně špatná, ale příště budeme chytřejší nebo rychlejší a vezmeme si něco na ležení nebo obsadíme lehátka. Asi neskočíme do jediného miniaturního bazénku na palubě jako ta početná skupina skautů neurčitého původu. My jsme seděli sice na poněkud tvrdých lavičkách, zato šikovně pod záchrannými čluny. Ne, že bychom se báli potopení, i když jeden nikdy neví, ale hlavně jsme byli ve stínu.

Už z dálky na nás mrkaly Korsické kopečky. Úspěšně jsme vymanévrovali ze chřtánu trajektu a stanuli všemi čtyřmi koly na pevnině. Ačkoliv patří Korsika oficiálně Francii, mírná šílenost řidičů zde přetrvává. Večer jsme přenocovali v prvním kempu kousek od přístavu Bastia. Spíš než jeho kvality nás přemluvila únava. Jen pro info: cena za tři osoby plus jeden stan – 26€. Využili jsme místní studené sprchy, uvařili si večeři a utekli před komáry do stanu. Nutno podotknout, že komáři utekli s námi. A jaká byla první noc na ostrově? Horko, 15 počítatelných štípanců – zbytek nepočítatelně. A z toho plyne ponaučení – nikdy nestavte stan přímo pod nočním osvětlením.

Mapa cesty po Korsice


Den druhý – do kopce… a zase dolů

Náš první vrchol – Serra di Digno (936 m.n.m.) má být procházka na prošlápnutí bot a nohou. Od parkoviště nahoru nám to trvá necelé dvě hodinky po upravené cestě. Výhled na moře nám kazí mírná oblačnost. Pojíme sušenky, pozdravíme kravičky a šupajdíme dolů. Chválím správný výběr obuvi. Procházka splnila svůj účel a my vyrážíme směr Bastia – Cap Corse. Další bod dnešního dne je věž Santa Maria nedaleko Plage de Tamarone. Na parkoviště přijíždíme po cestě, která si nijak nezadá s cestami českých bikových maratonů. Na zaplněné pláži se nezdržujeme, ačkoliv voda na nás přímo volá. Navíc tu chybí sprchy. Představa, že půjdu dál nasolená ještě víc než teď, mě neláká. K věži Santa Maria nám to trvá asi hodinu a půl. Podle průvodce to byly hodiny dvě, ale ten asi nepočítal s přímým sluníčkem, které nás popohánělo k svačině ve stínu. Strážní věž stojící ve vodě už něco pamatuje. Nejvíce nás zaujme bouda na její špičce.

Hledáme místo na nocleh a je to docela věda. Ale okouzleně sledujeme místní panorámata a oceňujeme fakt, že se přestáváme potit. Po necelé hodince nacházíme slušné místo na parkování a nedaleko i na spaní. Usínáme po vypití prvních plechovek českého piva pod hvězdnou oblohou.

Serra di Digno
Apatické kravky – Serra di Digno

Den třetí – koulovačka!

Po vydatné snídani vyrážíme směr Corte. Můj žaludek uvítá místní dálnici. Po samých zatáčkách a úzkých silnicích je to příjemná změna. V Corte se zastavujeme v supermarketu Casino. Potřebujeme chleba. A také zmrzlinu. Je poledne a teploměr ukazuje 31°C. Zjišťujeme, že klasické nanuky tu prodávají jen po šesti kusech a víc. Nedivím se. Volíme tedy ekonomicky výhodnější zmrzlinu v kyblíčku. Vrhneme se na ni hned ve stínu auta za pomoci našich hliníkových příborů na cesty.

Dnes je v plánu jezero Lac de Mello. Kupodivu nejen pro nás. Na parkovišti, které stojí 5€, odhadujeme dobrou stovku aut. A vzhůru. Míjíme dokonce místa se sněhem a nenecháme si ujít malou koulovačku. Čirá hladina jezera nás uvítá za hodinu a půl. Na koupání to tu teda zrovna není, i když několik otužilců se najde. My se raději zakousneme do sušenky, o kterou se dělíme s místními zobáčky přerostlých kosáků. Aspoň si myslím, že to byli kosi. Bylo na nich vidět, že jsou na davy turistů a jejich svačiny zvyklí a přímo je očekávají. Cestou k autu neodoláme a smočíme se v náručí horské tůňky. Zbytek dne věnujeme bojové poradě o trasách příštích dnů. Místo na spaní nacházíme relativně brzy. Pokud by měl někdo zájem, dodám GPS souřadnice všech míst, které nám poskytla útočiště.

Den čtvrtý – Bergeries de Coda, 1684 m.n.m.

Snídani nám znepříjemňují mouchy abnormální velikosti. Přes naše protesty se některé dokonce ubytují v autě a my máme cestou k vesničce Santo-Pietro-di-Venaco co dělat, abychom je slušně vystrnadili. Parkujeme u popelnic kousek od místa, kde začíná náš pěší okruh. Podle průvodce by měl zabrat asi čtyři hodiny. Vyrážíme z výšky cca 800 m.n.m., vrchol Bergeries de Coda se nachází ve výšce 1648 m.n.m. Je to věru zajímavý vrchol. Nejprve jsme k němu museli sejít a potom vylézt na kámen, abychom mohli vítězoslavně prohlásit, že byl zdolán. Směrem dolů se kopec začíná halit do mraků, a tak se nemůžeme kochat jistě překrásnými výhledy. K autu dorazíme o něco déle než po čtyřech hodinách. Ale je pravda, že naše tempo bylo vycházkové. A jedna rada na závěr z dnešního výletu. Pokud máte alergii na dlouhou trávu, vezměte si na tento výlet dlouhé nohavice. Vyrážka na nohou není moc zajímavý suvenýr a pekelně svědí!

Odjíždíme směr Corte – Bastie – Calacuccia. Projíždíme typickými vesničkami a sledujeme, kolik tu pobíhá psů. Všichni se navzájem nápadně podobají. A v tu chvíli nadejde ta osudná chvíle CH. V čase 19:30 spatříme první korsická prasátka! Jsou legrační a roztomilá s těmi svými rypáčky! Po marném hledání vhodného místa na spaní bereme za vděk kempu v Calacuccii. Kemp nás mile překvapí teplou vodou ve sprchách. Celkově je hezčí než předešlý. A skýtá parádní výhled na Monte Cinto, naši pomyslnou třešničku na dortu Korsiky. Přiťukneme si růžovým vínem, zakoupeným dnes cestou v Corte a těšíme se na zítřejší, první dvoudenní výpravu.

Korsické prasátko
Korsická prasátka – zlatý hřeb naší cesty!

Den pátý – sami a bez otvíráku

Auto necháváme na konci vesnice Calasima. Je něco málo po desáté a rtuť teploměru se už šplhá na 30°C. Nasadíme batohy. Můj je nejmenší. Oceňuji další výhodu něžného pohlaví, ale výstup nepodceňuji. Ujišťují mě, že půjdeme pomalu a tak jsem klidnější. Bereme s sebou 6l vody pro případ, že bychom ji neměli kde doplnit, stan, zásoby jídla a další nezbytnosti. A vzhůru! Hledanou odbočku jsme přešli o 200 m, což je vzhledem k terénu docela dost. To nám to hezky začíná. Po chvíli zjišťujeme další nehezkou skutečnost. Zapomněli jsme otvírák na konzervy. Pravda, o vodě a chlebu by se přežít dalo (se sušenkami bychom zatočili brzy), ale představa to není nijak lákavá. Nezachrání nás ani můj kapesní nožík zapůjčený tatínkem. Na jeho obhajobu – nůžky se přece také mohou hodit vždycky. Nedá se nic dělat. Jeden člen výpravy se vrací pro nástroj do základního tábora a my se na hodinku uvelebíme a kocháme se. Je tu opravdu nádherně. Za celou cestu na vrchol nepotkáme ani živáčka. Tedy kromě potulujících se krav. Vrchol pokořen v 16:17 místního času. Docela nám to šlapalo, ale makačka to byla – zvlášť pro mě. Ale za ten pocit a výhledy to opravdu stojí. Jako by celé hory byly jen naše. Rozmýšlíme, kde postavíme stan. Neradi bychom se potkali s bouřkou v sedle, proto scházíme pod něj. Tady na Bergeries de Tilarba (1623 m.n.m.) jsou postavené zajímavé ohrádky z kamení. Jednu, kde je nejméně pozůstatků po dobytčích návštěvnících, zvolíme pro stavbu stanu. V jídelníčku dnes máme párek s fazolí. Tleskáme vynálezu otvíráku. Do vedlejšího údolí letí vrtulník. Ještě že jsme se svým červeným stanem tak nenápadní. Je ještě světlo, když zalézáme do stanu. Přiznáváme, že nám dal dnešní výšlap docela zabrat.

Den šestý – koupání …a opět prasátka!

Ze stanu nás vyžene horko. Na nebi není ani obláček a sluníčko se krásně zrcadlí na horách, které nás obklopují. Tahle noc byla celkem zajímavá. Vítr, zvuky v keřích a šelestění trávy připomínalo zvuk kroků okolo stanu. Nahánělo mi to husí kůži. Ani jsem nepotřebovala na záchod. Samotnou by mě ven určitě nikdo nedostal.

Ráno scházíme. Vody i jídla ubylo, a o to se nám jde ještě lehčeji. V jednu odpoledne se okruh uzavírá. Zláká nás řeka, která je v tomto místě dobře přístupná od cesty. Koupačka je jasnou volbou. Přemáchneme si i funkční prádlo. Je to velice osvěžující. Pro nás i pro to prádlo. Snadno najdeme auto a přejíždíme na západní pobřeží, směr Porto. Cestu nám zpestří prasečí rodinka přecházející přes cestu. Jupí! Zvlášť člen válející se v blátě byl vyloženě sympaťák. Cesta zaříznutá ve skále je fascinující, zastavujeme a fotíme jako správní turisté. V Corte se osvěžíme nanukem a koupíme pahorkatý chleba. Jeho výstupky pěkně sednou k hornatému okolí.

Míříme na jih do Piany a vyhlížíme místo na spaní. Ze silnice jsou nádherné výhledy v doprovodu zapadajícího slunce. Objevíme část staré silnice. Předpokládáme, že nic lepšího již dnes nenajdeme. Očistíme plácek od ovčích bobků a kamínků, uvaříme večeři a uleháme na asfalt. Nad námi jasné hvězdy a před námi ještě spousta dní plných dobrodružství. Co si přát víc?

Capri Rossau
Krásné kopce, úchvatné výhledy na moře, průzračné říčky – taková je Korsika

Den sedmý – vedro

Připadám si trochu jako na pekáči. Převaluji se sem a tam. Kdo by řekl, že asfalt přitahuje slunce? Raději vstáváme. Dnes nás čekají dva krátké výlety a potom koupání. První v pořadí je vrchol Capri Rossau. Přijíždíme na parkoviště. Už tady se můžeme kochat nádherným výhledem na moře. Cíl se zdá na dosah, ale převýšení je větší než jsme očekávali. Není dobré chodit přes poledne. Nízké keříky nás neschovaly a sluníčko nám dalo během 1,5 hodiny stoupání pěkně zabrat. Na vrcholu čeká věžička s překrásným výhledem. I na zpáteční cestě je teplo úmorné. Využijeme bistra u parkoviště a složíme vyprahlá těla pod slunečník. Ochutnáme místní pivo a konečně se dostaneme k sepsání pohledů.

Kolem čtvrté hodiny opouštíme terásku a sjíždíme okusit pláž Plage d’Arone. Opět se shledáme s faktem, že na ní nejsou sprchy. Naštěstí je hned u ní přívětivý kemp. Dosyta se vyčvachtáme a kemp nám poskytne sprchy s teplou vodou. Vydáme se do Piany pro chleba, ale v tuto hodinu ho již nemají. Proto přejíždíme do Porta, kde vykoupíme alespoň poslední bagety. No co, změna je život. Tušíme, že s místem na spaní bude dnes asi trochu problém. Alespoň zastavujeme na odpočívadle uvařit večeři a u vývodu vody umýt nádobí. Ostrůvek pokryla tma a my stále nevíme, kam složíme hlavu. Nakonec máme štěstí a objevujeme slušné místečko mezi stromy nad silnicí, kam se dá zajet i autem. Vytahujeme spacáky a ukryjeme se za auto.

Den osmý – kaskády Ota

Tohle místo na spaní je báječné. Díky stromům je tady krásný stín, který nám dovolí chrupkat déle než obvykle. Jediný problém byl s hledáním přírodního WC, ale i ten byl vyřešen v podobě srázu pod silnicí. Vytáhnu šňůru a vyvětráme si věci. Zastaví u nás auto plné bratrů Slováků. Mají ho tady půjčené, dobré maskování. Při koncertu cikád dosušíme věci, zabalíme a vyrážíme směr Ota za osvěžením v podobě kaskád. Cestou se znovu stavujeme dokoupit zásoby, tedy chleba, nanuky a repelent. Ať hledáme, jak hledáme, tento malý zázrak nenacházíme. Jeden si sice z domova vezeme, ale místní hmyz je vůči němu podezřele odolný. No nic, zkusíme to jinde. Povšimneme si regálu s pastičkama na myši. Hmm, těch tu mají dostatek. A prásk. Dokonce i nastražených. Jojo, i na Korsice platí, že člověk nemá strkat prsty tam, kam nemá.

Vzhledem k počtu aut, které okolí kaskád obklopují očekáváme takový malý Mácháč. Kupodivu to není tak hrozné. Nejdeme si místo pro sebe i s kouzelnou tůňkou, ve které bez problémů vychladíme tři plechovky. Dnešní relax nemá chybičku. Však nás také zítra čeká vrchol skloňovaný ve všech pádech – Monte Cintu. Dostatečně odpočinutí se navečer přemístíme do kempu Monte Cinto v Lozzi. Místní sociální zařízení nás mírně vyvádějí z míry. Zlatá příroda. Dokonce do sprch musíme s baterkou, protože osvětlení tu prostě není. Před spaním si připijeme na úspěšné zdolání nejvyššího vrcholu Korsiky a uložíme se ke spánku.

Foto a text: Eva Peterová